České úřady mají už jen devět měsíců na to, aby naplnily požadavky zákona o právu na digitální službu. Jak moc tento zákon myslí i na přístupnost služeb pro zdravotně postižené?

Přístupnost digitálních služeb tento zákon přímo neošetřuje - to řeší jiná legislativa. Největší přínos zákona o právu na digitální službu pro uživatele se zdravotním postižením spočívá v tom, že díky němu získají právo na to, aby veškeré služby, které mohou vykonat fyzicky na úřadě, pro ně byly dostupné i v digitální podobě. Což jim v případě, kdy tyto služby budou přístupné, výrazně zjednoduší život. Protože kromě úkonu jako takového nebudou muset řešit nic dalšího - vlastní cestu na úřad, orientaci na úřadě, atp.

Od roku 2019 platí Zákon č. 99/2019 Sb. o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací, který stanovuje veřejným institucím, jakým způsobem mají uzpůsobit svoje digitální služby hendikepovaným. Nakolik se ho daří naplňovat?

Relevantní data, o která bychom se mohli opřít při odpovědi na tuto otázku, bohužel neexistují. K dispozici je sice Zpráva České republiky o výsledku monitorování přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací subjektů veřejného sektoru za monitorovací období 2020 - 2021, ale z ní toho - kromě několika velmi obecných konstatování - bohužel moc nevyčteme.

Takže to musím vzít trochu zeširoka. Celý mechanismus kontrol je dnes postaven na hledání chyb/ porušení požadavků zákona. Skutečnost je ale taková, že dvoustavové pojetí přístupnosti (splněno/ nesplněno) už je dávno překonáno. Legislativa (respektive technické standardy) tuto skutečnost ale bohužel nijak nereflektují.

Dost často se při tomto způsobu kontrol tak dostanou do hledáčku samozvaných či oficiálních kontrolorů i drobné nedostatky, které na reálnou přístupnost webu či aplikace mají minimální či žádný vliv. Nicméně při vhodné rétorice a jistém zveličení výskytu takových nálezů lze snadno vyvolat dojem, že jsou na tom weby z hlediska přístupnosti velmi špatně.

Což je ale podobné tomu, jako kdybyste jen kvůli drobnému škrábanci na blatníku chtěla prohlásit auto za nezpůsobilé provozu na pozemních komunikacích.

O hledání chyb za každou cenu a poukazování na mnohdy marginální bariéry - aspoň dle mého názoru - ale přístupnost není. (Ostatně pokud budu chtít, menší či větší bariéry v přístupnosti najdu prakticky na každém webu.)

To, na co je třeba se zaměřit, je právě uživatelská zkušenost - tedy to, jak weby a aplikace uživatelům opravdu slouží a pomáhají jim v tom, v čem jim pomáhat mají - podat daňové přiznání, odeslat platební příkaz či přehrát další díl oblíbeného seriálu nebo podcastu.

Odpovídají požadavky tohoto zákona potřebám zdravotně postižených? Jinými slovy, potkává se s praktickými potřebami těch, jimž by měl usnadnit využívání digitálních služeb?

Základ je určitě nastaven dobře a pokud by všechny weby, které dnes pod zákon o přístupnosti spadají, opravdu splňovaly to, co se po nich chce, byl by digitální svět mnohem přístupnějším místem.

Kam ale legislativa zatím nedosahuje, je ta už v minulé odpovědi nastíněná reálná přístupnost a uživatelská zkušenost. To znamená, do jaké míry se to, co je popsáno ve standardech, jakým způsobem je to dnes vyžadováno, implementováno a kontrolováno, potkává s tím, co uživatelé skutečně potřebují. A jak jim weby a aplikace slouží a pomáhají naplňovat jejich potřeby.

Produktů a služeb, které sice formálně odpovídají normám, ale v reálu se nám špatně používají, jistě každý z nás dokáže vyjmenovat celou řadu.

A tady v této oblasti rozhodně vidím velký prostor pro zlepšení na všech stranách.

Do jaké míry využívají instituce při úpravě svých webů a online formulářů hendikepované, aby si vyzkoušely, zda jejich služby opravdu odpovídají jejich potřebám?

Zapojení uživatelů se zdravotním postižením je nejen u nás stále spíše okrajovou záležitostí a rozhodně není běžné, že by vývojáři či provozovatelé webů uživatele se zdravotním postižením aktivně “vtahovali do hry” - ať už jako odborníky, nebo v rámci uživatelského testování.

Můžete jmenovat nějaký příklad instituce, která by mohla jít v tomto smyslu příkladem ostatním a spolupracuje na přístupnosti svých digitálních služeb s těmi, jimž jsou tyto služby určeny?

Když to trochu zobecním a zjednoduším, tak jsou to prakticky všichni naši zákazníci - včetně vás. 🙂 Ten důvod je jednoduchý - všichni členové týmu projektu Théseus, který ve Středisku Teiresiás Masarykovy univerzity vedu, jsou lidé, kteří kromě své odbornosti mohou nabídnout i žitou zkušenost. Protože sami mají těžké zdravotní postižení.

Pokud je mi známo, jsme u nás v současnosti jediný subjekt, který takovou službu nabízí systematicky.

Kromě nás už se ale začínají objevovat další subjekty, které se uživatele zrakovým postižením snaží do procesu zpřístupňování služeb či informací aktivně zapojovat - za všechny jmenuji třeba společnost Deaf Friendly, Bohemia Design & Research, Stride XL či Katedra informačních studií a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Zákonné požadavky na přístupnost digitálních služeb se výrazně zpřísní od června 2025, kdy vstoupí v platnost zákon, který bude transpozicí evropské směrnice o přístupnosti některých výrobků a služeb. Jaké požadavky bude klást na veřejné instituce?

Zákon o požadavcích na přístupnost některých výrobků a služeb (Zákon č. 424/2023 Sb.) významně rozšiřuje povinnost na přístupnost všemi směry - oblastí působnosti počínaje, přes to, co je předmětem účinnosti toho zákona, až po definování požadavků, které je pro přístupnost třeba splnit.

Výčet všeho výrazně překračuje rozsah tohoto rozhovoru, tak jen pro ilustraci uvedu, že požadavky bude definovat hned šest norem - najdeme mezi nimi i normu EN 301 549, která by sice měla být v dohledné době aktualizována, ale její základ zůstává stejný - takže začít zlepšovat přístupnost digitálních služeb je možné prakticky ihned.

Na koho se můžou instituce obracet ve chvíli, kdy se nebudou jisty, jak naplnit zákonné požadavky na přístupnost digitálních služeb?

Zákon o přístupnosti spadá do gesce Digitální a informační agentury, zákon o přístupnosti některých výrobků a služeb pak do gesce Ministerstva průmyslu a obchodu. Určitě je tedy vhodné se obracet na tyto subjekty v případě, kdy potřebujete zaručenou odpověď, na kterou se můžete odkázat třeba v případě kontroly.

S běžnými dotazy se pak doporučuji obracet primárně na certifikované specialisty na přístupnost, kterých je dnes v České republice už sedm (a věřím, že další budou přibývat) - tři najdete u nás na Masarykově univerzitě, jednu kolegyni ve společnosti Superkoders, a tři ve společnosti ACTUM Digital.

Existuje nějaká organizace nebo spolek zdravotně postižených, který by institucím mohl zprostředkovat testery z řad hendikepovaných na prověření praktické funkčnosti upravených digitálních služeb?

Záleží na tom, jakým způsobem to prověření praktické funkčnosti upravených služeb chcete provést. Pokud se bavíme o uživatelském testování a chcete do něj zapojit i uživatele z cílové skupiny, doporučoval bych neobracet se přímo na spolky zdravotně postižených, ale zapojit do celého procesu i odborníky, kteří vám pomohou nejen s náborem vhodných testerů, ale i se správným nastavením a vyhodnocením takového uživatelského testování.

Testování s uživateli se zdravotním handicapem má totiž svá specifika. Získanou zpětnou vazbu je potřeba správně interpretovat a odlišit třeba chyby, které vzniknou na straně uživatele (například z důvodu neaktualizované asistivní technologie), od těch, jež jdou na vrub bariérám v testovaném rozhraní (což jsou ty, které chceme prostřednictvím testování odhalit).

Pokud hledáte odborníky na přístupnost z řad lidí se zdravotním postižením, pak stejně jako jinde platí, že samotné zdravotní postižení ještě z člověka nedělá odborníka (když si zlomím nohu, tak se tím ze mě automaticky nestane chirurg). Je dobré se tedy ptát, jaké odborné vzdělání či certifikace v oboru přístupnosti dotyčný má, a spolupracovat pak s těmi, kdo jsou schopni takové potvrzení své odbornosti doložit.

Jak si vede Česká republika z hlediska přístupnosti digitálních služeb ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi?

Často se setkávám s přístupem, kdy Česká republika je v tomto ohledu podceňována a považována za zemi, která na tom stran přístupnosti digitálních služeb není moc dobře. Naopak země na západ od nás jsou za svůj přístup k přístupnosti často až přehnaně adorovány - a to i přesto, že realita u nich se od té naší až tolik neliší.

Na základě svých mnohaletých praktických zkušeností i tvrdých dat, která nabízí například výzkumy americké společnosti WebAIM, si nemyslím, že bychom na tom stran přístupnosti digitálních služeb byli hůře než v jiných zemích.

U nás už je dnes celé řada subjektů, které přístupnost berou zodpovědně a snaží se jí dlouhodobě a systematicky věnovat - ať už jsou to provozovatelé webů či dodavatelé webových řešení. A jsem rád, že mezi ně patří i Software602 🙂

Co je největší překážkou k tomu, aby se i Česká republika mohla stát v této záležitosti premiantem?

Chybějící koncepční vzdělávání v oblasti přístupnosti, v důsledku toho nedostatek odborníků, v neposlední řadě pak finance.

Tvrzení, že přístupnost nemusí znamenat žádné vícenáklady, platí jen zčásti - pokud se budeme bavit například o zpřístupňování informací (tj. publikovaného obsahu), pak náklady na jeho zpřístupnění (tvorba audio popisu, titulků či překlady do znakového jazyka) mohou dosáhnout částek, které už z pohledu rozpočtu nejsou zanedbatelné. A je tedy třeba si klást i otázku, kterou někteří cíleně ignorují, totiž: “Kde na to vezmeme?”

Věci pak podle mě nijak nepomáhá ani to, že kvůli chybějícím odborným znalostem je přístupnost často uchopena spíše na základě emocí, než racionálně. Při řešení přístupnosti jsou pak mnohdy akcentovány marginálie, které sice pro přístupnost nic moc nepřinášejí, ale jsou líbivé, zaujmou, a dobře se jimi chlubí navenek. A věci, které jsou opravdu přínosné, důležité a bez kterých se nepohneme dál (například často opomíjená a podceňovaná technická přístupnost) zůstávají bohužel neřešeny.

Přitom je to stejné jako třeba u stavby domu. Můžete mít nádhernou koupelnu s drahými obklady, dlažbou a vybavením - ale pokud nebudete mít pořešeny rozvody vody, odpadů a elektřiny, koupelna nebude nikdy sloužit svému účelu tak, jak by měla.

Přístupnost je řemeslo jako jakékoliv jiné a jako k takovému je třeba k němu přistupovat, naučit se ho a dělat ho co nejlépe můžeme a dovedeme.

Radku, děkujeme za rozhovor a ať se daří!

Radek Pavlíček patří mezi uznávané odborníky na tematiku digitální přístupnosti, které se věnuje od roku 1998. Ať už sám, či se svým týmem, který vede ve Středisku Teiresiás Masarykovy univerzity pod hlavičkou projektu Théseus, úspěšně pomáhá zlepšovat přístupnost digitálních produktů celé řady větších i menších subjektů. O přístupnosti také píše blog Poslepu.cz a stále věří, že jednou o ní napíše i knihu :-)

Radek je prvním certifikovaným specialistou na přístupnost v České republice a členem Mezinárodní asociace specialistů na přístupnost. Za více než dvacet let práce na aktivitách, vedoucích ke zmírňování či odstraňování bariér v digitálním prostoru - na webech, v aplikacích či v dokumentech. obdržel roce 2023 od Národní rady osob se zdravotním postižením ČR cenu Mosty.

Aktivně se podílí na celé řadě nejen vzdělávacích projektů a často vystupuje na konferencích, na které přináší tematiku digitální přístupnosti. Více informací najdete na webu https://poslepu.cz