Česká republika patřila mezi premianty v zavádění elektronického podpisu. V době, kdy se tato novinka adaptovala prostřednictvím evropské směrnice, si ho každý členský stát EU mohl řešit po svém a ČR byla dokonce mezi prvními třemi zeměmi na světě které měla kodifikovaná pravidla pro elektronické podepisování. Jenže pak se něco pokazilo, konstatoval na konferenci „Novinky ve službách vytvářející důvěru dle evropského nařízení eIDAS 2.0“, která se konala 19. března v Poslanecké sněmovně, Mgr. Jan Frk, ředitel divize eGovernment v Software602.
„Časem se směrnice zrušila a byla nahrazena nařízením EU, které je právně závazné a přímo aplikovatelné, i kdyby ho stát neadaptoval do své legislativy,“ vysvětlil Jan Frk. Evropské nařízení eIDAS přijaté v roce 2014 řešilo dvě základní oblasti: elektronickou identifikaci a služby vytvářející důvěru. Česká republika je adaptovala dvěma samostatnými zákony o elektronické identifikaci a o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.
„Není třeba to optimalizovat a zjednodušit?“ ptá se Jan Frk. eIDAS totiž přímo definuje elektronickou identifikaci, elektronický podpis či elektronickou pečeť. Česká implementace nařízení navíc byla o něco kreativnější než evropská předloha, a tak jsme zavedli příliš mnoho druhů elektronických podpisů, v nichž se laik těžko vyzná. Podle Jana Frka by tak bylo příhodné inspirovat se u EU, která zná jen tři druhy elektronických podpisů - jednoduchý, pokročilý a kvalifikovaný.
