Na dveřích máte cedulku: “Nothing suprises me, I work in HR". Přesto, co vás opravdu překvapilo, či dokonce rozesmálo?
Párkrát jsem zažila momenty, které mě rozsekaly a nikdy na ně nezapomenu. Třeba když dostanete záchvat smíchu při pohovoru a prostě ho nejde, opravdu nejde zastavit. Ale byly i smutné momenty. Asi nejhorší, když našeho mladého elitního programátora a úžasného kamaráda Kubu Žemličku zavalila lavina v Rakousku a stála ho život. To jsme oplakali všichni a nikdy na něj nezapomeneme.
O ajťácích kolují skoro legendy. Je HR v ajťácké firmě specifické?
Když mluvím s kolegyněmi z jiných oborů, ten pocit nemám. Pokud je něco výzvou, je to nábor zaměstnanců. To je napínavá disciplína. Zkušených ajťáků je na trhu zoufale málo. A reakce státu ve strukturálním složení středoškolských a vysokoškolských programů teď narychlo situaci nezachrání. Vlastně, možná víc než výzva je to nyní v náboru ajťáků boj.
Co je pro vás při výběru nových zaměstnanců nejdůležitější?
Mám jedno oblíbené vyjmenované slovo - bystrý. Pokud se k pohovoru dostaví bystroňka či bystroň, máme zpola vyhráno. Není třeba mít všechny požadované dovednosti, schopnosti a vlastnosti, bystroni se všechno potřebné naučí během krátké doby. Kolegyně a kolegové jsou přirozeně nekompetitivní a předávají své zkušenosti ochotně a bez průtahů. Vyvíjíme, zdokonalujeme, prodáváme a u zákazníků opečováváme produkty, které jsou opravdu jen a jen naše. To je obří výhoda. A proto jsou při nástupu všichni zaměstnanci tak trochu na stejné startovní čáře.
V 602 jste skoro 15 let. Jak se vlastně za tu dobu vyvíjelo HR a jak se také vyvíjel pracovní trh IT profesionálů?
To je vážně už 15 let? Ne, ne. Uteklo to jako voda. Mám za sebou několikaletá období, kdy nebyli lidé na trhu práce, stejně jako období, kdy bylo lidí tolik, že na jedno výběrové řízení přišlo během jednoho dne 200 životopisů a bylo třeba z nich vybrat toho nejlepšího. Vypadá to, že svět kolem plyne v sinusoidách, kterým je třeba podřídit styl práce. A předpokládám, že to tak bude i do budoucna. Jedno se přece nemění – firemní kultura uvnitř 602. Z tohoto pohledu je mých 15 let jen část historie firmy, která si drží punc férovosti, zodpovědnosti a dobré nálady.
Pandemie logicky zasáhla i HR. Jak?
Najednou nejsou kolegové v práci, ale doma. A najednou s nimi nejde mluvit z očí do očí, ale komunikujeme z monitoru do monitoru. Ale switchli jsme se všichni snad během pár hodin od pracovních stolů do domácností (někdo k žehlicímu prknu, protože nebyl volný psací stůl) a jelo to, jak na drátkách. A letos nanovo. Některým lidem to vyhovuje a některé to stále táhne do kanceláře, jako kdyby pandemie obnažila vnitřní nastavení každého z nás. Pro mě je to zase další zajímavá zkušenost. Ostatně – naše technologie jsou právě v těchto situacích samy sobě dokonalým důkazem, proč si je pořídit. Dle potřeby vytváříme ze dne na den chytré formuláře, které nám umožní požádat o home office nebo nahlásit nákazu COVID-19, a vyřídit tak vše z domova nebo z mobilu.
Bydlíte kousek od stadionu Slavie. Fandíte Spartě nebo Dukle?
Neznám nikoho, kdo se narodil v Edenu a fandí Spartě. :-) Děda byl bláznivý fanoušek, který mě jako malou holku brával na zápasy na starý polorozpadlý stadion Slavie, a měl doma v sekretáři za sklem opečovávanou sbírku hrnečků, odznáčků a podobných okouzlujících červenobílých předmětů. Stačí doma otevřít okno, a i když na zápase nejsem, vím přesně, že padl gól. Ale stejně, asi nejvíc mě na tom baví špičkování s kolegy - sparťany.
HR je řízení lidských zdrojů: jak se vlastně dají uřídit dvojčata?
Nedají, a ten, kdo říká opak, lže. Je to boj o přežití, ale zatím vítězíme my, rodiče. Ale ona je to s holkami vlastně strašná legrace.
